Jak se Beckenbauer stal mozkem, odvahou a vizí Bayernu Mnichov

Je čtvrtek 22. května 2008, brzy ráno, ve VIP zóně moskevského stadionu Lužniki, krátce poté, co Manchester United vyhrál Ligu mistrů UEFA na penalty. Stojím s nejnovějším výtiskem...Šampioničasopis v ruce a snažím se sebrat odvahu a požádat Franze Beckenbauera, který je hluboce pohroužen do konverzace u nedalekého stolu, o autogram na obálku.

Po několika minutách nastane ticho a já využiji okamžiku, omluvím se za vyrušení a požádám Beckenbauera o podpis. „Samozřejmě,“ přikývne a laskavě si vezme nabízené pero a časopis. Zatímco podepisuje, ptám se ho, co si myslí o zápase. Odmlčí se a pak pravou rukou sevře vzduch, aby vyjádřil těsný rozdíl vítězství United.

V té době se to gesto jevilo jako úžasně výstižný úryvek z oblasti znalostí. Později jsem si uvědomil, že Beckenbauer strávil velkou část své kariéry na okraji společnosti.

Praporek čárového rozhodčího mu pomohl zmařit naděje na vítězství v mistrovství světa na Wembley v roce 1966. O čtyři roky později, i když zůstal na hřišti s vykloubenou rukou v závěsu, Západní Německo stejně prohrálo nejlepší semifinále mistrovství světa všech dob, a to o pouhý gól ze sedmi zápasů, s Itálií.

Dnes by se to už nikdy nestalo, ale slavný záběr, na kterém má ruku převázanou přes hrudník – zlomil si klíční kost – je ikonickým důkazem toho, že u Beckenbauera se za elegancí skrývala odvaha.

Ani v roce 1974, kdy vyhrál Pohár mistrů evropských zemí a mistrovství světa, nebyly Beckenbauerovy úspěchy rutinou. Proti Atléticu Madrid byl Bayern minutu od porážky, když Georg Schwarzenbeck vyrovnal – a připravil tak odvetu, kterou Roten vyhráli 4:0.

Ve finále mistrovství světa se Beckenbauerův tým držel ve hře sotva 20 minut, když penalta Johana Neeskense poslala skvělé Oranje do vedení. Kdyby Holanďané trochu více klinické soustředěnosti vyrovnali, Paul Breitner ve 25. minutě vyrovnal. I jako manažer vděčil za svůj triumf na mistrovství světa v roce 1990 za nešikovnost Anglie z penalty v Turíně.

Proměny osudu vyvedly z rovnováhy nebo zahořkly mnoho fotbalistů, přesto tváří v tvář Kiplingovým dvojím podvodníkům, triumfům a katastrofám, zůstává Beckenbauerova elegantní vyrovnanost pozoruhodná. Dokonce i Brian Clough o něm s pohnutím řekl: „Jednou jsem viděl Franze Beckenbauera vstoupit do restaurace a udělal to stejně, jako hrál fotbal: s noblesou a autoritou.“

Jeden způsob, jak se dívat na historii fotbalu, je jako na neustálý, neřešitelný boj o autoritu a vliv mezi hráči a trenéry. Od 30. let 20. století měli trenéři vždy navrch, ale Beckenbauer je jedním z mála fotbalistů, kteří skutečně změnili způsob, jakým se hraje.

Ačkoli si život v lavičce nikdy doopravdy neužíval – souhlasil s trénováním Západního Německa, Marseille a Bayernu částečně proto, že cítil potřebu pomáhat institucím, na kterých mu záleželo –, velmi rychle se na hřišti ukázal jako bystrý trenér.

V roce 1967 Bayern vyhrál svou první evropskou trofej, Pohár vítězů pohárů. Rotenové rozhodně postupovali – když byla v roce 1963 založena Bundesliga, byli příliš nevýznamní na to, aby byli pozváni do ligy – ale Beckenbauer viděl, že je potřeba zásadní změna. Pod vedením svého vizionářského trenéra Zlatka Čajkovského byl Bayern až příliš lehkovážný. Pokud chtěli vyhrát Bundesligu – a mít šanci na Pohár evropských šampionů – museli být efektivnější.

To se pod Jugoslávcem, který klub o rok později opustil, nestalo. Mezi lety 1974 a 1976 se Bayern stal třetím týmem, který vyhrál tři po sobě jdoucí Evropské poháry. Ačkoli Roten dosáhl treble pod vedením Dettmara Cramera a Uda Latteka, dalo by se tvrdit, že Beckenbauer, který řídil hru jako smečař, byl skutečným strůjcem této zlaté éry.

Beckenbauer jako libero měl takový vliv, že německý fotbal zůstal takticky v područí jeho legendy dlouho poté, co v roce 1983 pověsil kopačky na hřebík. Dokonce i v roce 1996, kdy se Německo stalo mistrem Evropy, byl jejich nejvlivnějším hráčem smečař Matthias Sammer. Teprve když po katastrofálním Euru 2000 převzal vedení Rudi Voller, se Mannschaft konečně dopustil taktické hereze – v německém pojetí – a smečaře opustil.

Jako mladý hráč byl Beckenbauer vášnivým fanouškem Giacinta Facchettiho, pravděpodobně nejlepšího ofenzivního obránce na světě v 60. letech. Jak poznamenal Brian Glanville ve svémStrážcenekrolog pro italského idola: „Když Beckenbauer sledoval Facchettiho velkolepé průniky z levého obránce, jeho dunivé střely pravou nohou, ptal se sám sebe, proč by on, jako libero a smečař, neměl útočit z ústřednější role. Udělal to a v Bayernu Mnichov se zrodil totální fotbal.“

Glanvilleův poslední bod je sporný. Beckenbauer nikdy sám za sebe nedělal tak grandiózní tvrzení. Přesto, jako někdo, kdo o hře hodně přemýšlel, měl svůj vlastní zajímavý pohled na celkový fotbal, když jednou řekl: „Vděčilo to spíše prvku překvapení než nějakému magickému receptu. Holanďanům to tak dlouho procházelo, protože soupeř nikdy nedokázal zjistit, jaké taktice čelí. Nebyla tam vůbec žádná taktika, jen brilantní hráči s míčem.“

Jinými slovy, v opakující se debatě o vlivu trenérů a hráčů na vývoj hry je Beckenbauer přesvědčen, že navzdory tomu, co by mohla navrhovat historická škola fotbalových hipsterů, vděčí fotbal jako celek mnohem více Johanu Cruyffovi než Rinusovi Michelsovi.

Osvaldo Ardiles prohlásil, že největší žijící německý fotbalista byl vůdcem, který hrál vynikající fotbal. Beckenbauerovy slavné dny jsou opojnou připomínkou doby, kdy trenéři nebyli jen diktátorští mikromanažeři a hráči mohli být také vůdci.

Ne že by jeho styl přesvědčil každého. Během dvou působení v New York Cosmos byla jeho hra příliš intelektuální pro jednoho z manažerů, který si stěžoval svému poskokovi: „Řekněte tomu Krautovi, ať si jde dopředu – neplatíme milion za to, aby se chlápek motal v obraně.“

Nakonec vám doporučíme produkty naší společnosti související s fotbalem.